HISTORIE NPS
jak to všechno začalo...

Projekt „Titanic byl vyroben v Belfastu“ z roku 2005 znovu pasoval společnost „White Star memories“ do role hlavních vystavovatelů. Její zástupci John White a David Scott Beddard byli osloveni Kathleen Neillovou z „Belfastského průmyslového dědictví“, která zoufale potřebovala pomoci zvýšit zájem o záchranu lodi SS Nomadic, v té době již bez majitele a nabídnut do aukce. Navzdory kampani, kterou uskutečnila s cílem přilákat pozornost obyvatelů Belfastu, žádného velkého úspěchu se nedočkala.
S širokými znalostmi ohledně všeho bezprostředně spojeného s Titanicem a White Star Line, obrovskou klientskou základnou, sběrateli a historiky celého světa, byli tito lidé schopni v krátkém čase vypracovat operační plán a zrodil se savenomadic.com.
Internetová komunikace se ukázala tím nejlepším řešením. Kathleen v té době již pomáhal jeden z největších světových expertů na Nomadic, Belgičan Philippe Delaunoye. Phil měl mnoho cenných kontaktů ve světě Nomadicu a Titanicu, zejména z Francie, a samotnou loď i jejího předchozího majitele znal jako své boty.
“Moc jsme toho o Nomadicu nevěděli, než jsme si udělali malý průzkum a zjistili, že sehnat peníze na jeho záchranu je běh na dlouhou trať. Mnoho lidí před námi už to zkoušelo a nikdo neuspěl, ale my jsme zůstali udiveni, kolik podpory najednou přicházelo od veřejnosti prostřednictvím našich stránek.


Startujem!

S nápadem vytvořit web přišel David a ačkoli jsme byli zpočátku k celé akci skeptičtí, příslib finančních darů byl jediným možným způsobem, jak dát dohromady velké monžství peněz v relativněv krátkém čase. V tomto okamžiku jsme nemohli přijmout žádnou hotovost, ačkoli ji mnoho lidí nabízelo, pouze nabídky do budoucnosti, abychom viděli, zda jsme schopni nasbírat dostatek.
Johnovi slíbil pomoc mladičký odborník na počítače Adam Hiscock, který se stal našima očima i ušima v oblasti internetu.
E-maily zaplňovaly naše schránky a finanční podpora přicházela ze všech koutů světa. Tucty Titanikonadšenců nabízely malé částky v podobě 50 liber nebo větší v podobě 250 liber, děti se vzdávaly svých kapesných. My jsme jim na oplátku slíbili roční nebo i celoživotní „vstupenky“ na Nomadic v případě, že by byl otevřen pro veřejnost. Bylo to buď odvážné nebo naprosto šílené, protože jsme vůbec netušili, zda jsme schopni dodržet své slovo, ale všichni se zdáli chápat naši situaci a oceňovali alespoň snahu.
Posléze jsme se soustředili na velké společnosti a korporace, abychom i je požádali o pomoc. Byli jsme velmi blízko spolupráci s jednou velkou bankovní firmou, která by nám dala dost peněz na koupi Nomadicu i jeho transport domů, ale bohužel z toho nakonec sešlo, ačkoli nás požádali, abychom udržovali kontakt a informovali je o jakýchkoli novinkách v projektu.
Velké překvapení přišlo od jednoho soukromého peněžního institutu, který nám poslal šek na 10 000 liber! Podporují charitu a usoudili, že náš projekt za to stojí.
O Vánocích 2005 se velkým přínosem stal další nový člen – Rupert Keyzar, kvalifikovaný námořní elektroinženýr ze Southamptonu, který nás kontaktoval s nabídkou jakékoli pomoci. To byla pro nás šance, kterou jsme museli chytit za pačesy dříve, než by si to stačil rozmyslet! Rupert se dokonce přestěhoval do Belfastu, aby se mohl lépe soustředit na tuto práci a být u toho, kdyby se cokoli stalo.
Práce neustále přibývalo – e-maily, které bylo třeba odeslat, firmy, jež jsme potřebovali zkontaktovat, telefonáty, papírování... Hodiny se změnily ve dny. Brali jsme si volno v práci, chyběli na rodinných akcích (Vánoční koncerty atd.) a čekali, zkoušeni hranice trpělivosti našich partnerů (leckdy jsme je i překračovali)
Pak přišly dvě velké rány. Johnova matka, Jeanne Whiteová tragicky zemřela na rakovinu. V šoku jsme byli úplně všichni – byla totiž tak mladá a stonala jen krátce. Tato událost byla následována vážnou nemocí Kathleenina manžela, který musel dlouho ležel v nemocnici. Naštěstí zázraky se dějí a Don se začal uzdravovat.
Velké pomoci jsme se dočkali ze stran společností Titaniku, fungujících po celém světě. Především pak British Titanic society, která vytiskla propagační letáky a zahrnula je to svého časopisu „Atlantic daily bulletin“ na vlastní náklady, a dále společnosti z TIS , Německa, Švýcarska, Brazílie, Austrálie, Jižní Afriky, Francie a spojeného království.
Organizace fungující na internetu – Encyclopedia-Titanica, Titanic-Titanic a Titanic Heritage Trust umístily zprávy o Nomadicu na svá fóra a ta se začala zaplňovat reakcemi členů vzrušeně diskutujícími o tom, jak pomoci.


Mediální šílenství

Další průlom nastal, když nás kontaktovala BBC. Paul Clifton z BBC South se zajímal, zda je možné se dostat se štábem na palubu a udělat s námi rozhovor. Nebyla to vůbec jednoduchá situace, protože francouzské úřady nechtěly nikoho pustit dovnitř, ale Philippe vykonal velké množství telefonátů a Kathleen dokonce žádala o svolení ve vládních sférách.
S ujištěními, že Paulovo pojištění, které si zřídil když bojoval v Bosně, by mělo víc než dostačovat, jsme se nakonec setkali v Le Havru toho nejdeštivějšího dne, na který jsem schopen si vzpomenout, 17. ledna 2006. Přizvali jsme i Lindu McKee z deníku Belfast telegraph, která chtěla převyprávět příběh a poskytovat svým čtenářům pravidelné aktualizace k případu. Nakonec jsme na palubě strávili okolo čtyř hodin a já jsem pořídil přes 450 snímků. Měly nevyčíslitelnou hodnotu – nejen že jsme je mohli umístit na svůj web pro všechny, kdo nás podporují, ale zároveň mohly vytvořit slušnou základnu fotografické databáze pro budoucnost...
První věc, která se nás velice dotkla, když jsme se nalodili, byla atmosféra. Tak přes tyto dveře započala Molly Brownová, J. J. Astor, manželé Duff-Gordonovi, Benjamin Guggenheim a mnozí další slavní pasažéři svou cestu do učebnic historie! Dřevěná obložení, architrávy, tepané kovové detaily vstupních křídel, držáky svítidel a mnohé další detaily přímo před našima očima.
Zprávy na BBC nám otevřely dveře k médiím a John s Davidem brzy začali sjíždět zemi, poskytující rozhovory pro rádia a televizi. Místní i národní deníky se brzy přidaly a čím více jsme se dostávali do povědomí, tím více finančních darů přicházelo.
Brzy se stalo zjevným, že se nejsme schopni dostat do pozice, z níž bychom mohli koupit Nomadic v aukci – čas nebyl na naší straně. Nicméně tři dny před lámáním chleba nám bylo řečeno, že „nebudeme zklamáni“ ale podrobnosti zatím nemohou být sdělovány.
Bohužel nikdo z našeho týmu se nemohl aukce v Paříži bezprostředně zúčastnit, ale byli jsme v neustálém spojení s médii před aukční síní. Zpráva, na kterou jsme všichni netrpělivě čekali, byla zveřejněna krátce po poledni 26. ledna 2006. Nomadic koupilo ministerstvo pro kulturní rozvoj za sumu 250 001 Euro, tedy přibližně 170 000 liber.
Telefony neustále zvonily a naše e-mailové schránky byly zaplavovány žádostmi o interview a blahopřáními.
Bylo to trochu znepokojující, protože jsme Nomadic sami nekoupili. Vlastně, ministerstvo pro kulturní rozvoj s námi nenavázalo vůbec žádný kontakt. Ačkoli Kathleen se již dříve dotazovala Alana Shannona z MKR, zda by mohli projektu nějakým způsobem pomoci, jejich zájem o Nomadic se zdál nulový. Nakonec však vyšlo najevo, že ministerstvo naše zájmy i webové stránky celou dobu podrobně sledovalo. Dokonce jejich zástupce Jackie Johnston osobně navštívil Nomadic a začalo se proslýchat, že i on cítit tu stejnou zvláštní atmosféru, když na něj vkročil.
Jak dny plynuly a dotazy začínaly utichat, udělali jsme revizi a pokusili se rozhodnout, co dál. Bylo před námi spoustu času mezi tím, než se Nomadic vrátí domů a my jsme měli slíbeno přes 57 000 liber. Prostřednictvím Kathleen jsme se obrátili na ministerstvo s dotazem, zda přijmou tyto peněžní dary jako příspěvek pro koupi lodi, ale zdvořile nabídku odmítli s tím, že máme peníze použít k nalezení a záchraně chybějících atrefaktů a počátečním restauracím.
Lidé, kteří přislíbili finanční pomoc byli všichni informováni o situaci a dotázáni, zda stále platí jejich nabídka. Většina odpověděla kladně a nakonec se podařilo dát dohromady 39 800 liber. Jako v případě většiny sbírek tohoto charakteru, i zde se objevilo několik šprýmařů a hrstka těch, kteří své rozhodnutí dodatečně změnili, každopádně 40 000 liber je obrovská suma peněz na tak malý projekt a je zjevné, že lidi po celém světě ještě stále zajímají věci okolo Titanicu.
Objevili se i tací, kteří argumentovali nemocnicemi, jež potřebují příspěvky na přístroje, ale my jsme prostě měli svůj vlastní projekt a vidina toho, že by připomínka jednoho z mezníků dějin měla skončit na šrotovišti nám nebyla lhostejná.


Zrod Nomadic preservation society

Někdy v březnu jsme došli k zřejmému dozhodnutí a byla ustanovena Nomadic preservation society (společnost na záchranu Nomadicu). Ti, kdo darovali 50 liber, obdrželi roční členství ve společnosti, dárci částek nad 250 liber pak celoživotní. Všem byla zaslána členská karta a nyní jim do schránky pravidelně dochází čtvrtletník s aktualitami kolem projektu.
Několik let zpátky, v roce 2002, byli John s Davidem na výstavě Titanicu poctěni návštěvou Sira Andrewa a Lady Evie Duff-Gordonovými, kteří se stali speciálními hosty události. Vzhledem k tomu, že jejich prastrýc a prateta, manželé Cosmo a Lucile Duff-Gordonovi, se zúčastnili plavby Titanicu a z Cherbourgu je na jeho paluby převážel Nomadic, kdo jiný se měl stát našim čestným prezidentem? Oba dva souhlasili a my už se těšíme, až se zůčastní našeho dubnového shromáždění v Belfastu.
Nově založená organizace už měla skoro 200 členů, ale naše představy byly o mnoho odvážnější než je to. Vytiskli jsme registrační formuláře a projekt NPS byl oficiálně spuštěn na výstavě „Titanic-made in Belfast“ během velikonoc roku 2006. Počet členů tedy dále narůstal až do triumfálního návratu Nomadicu do Belfastu 17. července.
Během tří dnů, co byl Nomadic ukotven na Queen´s Quay, zástupci týmu za asistence členů World ship society (Světová lodní společnost) rozdali přes 1500 formulářů a hovořili skoro s osmi tisícovkami lidí. Definitivně se tak potvrdil obrovský zájem lidí o Nomadic!
Od té doby jsme posílili náš tým. Roy Snowden, sekretář Světové lodní společnosti v Belfastu se stal našim nenahraditelným členem, následován Mervynem Pritchardem, jehož otec, jako mnoho jiných mužů z východního Belfastu, pracoval v loděnicích.
Také David Lawrence, dlouholetý člen Britské společnosti pro Titanic, nám nabídl svoje služby a stal se členem týmu.
Naším nejnovějším „přírůstkem“ je Frances James. Jako zanícený podporovatel kampaně se stal jedním z prvních, kdo vstoupil do nově vzniklé NPS a statečně se ujal postu obchodního koordinátora.
Tito členové týmu jsou srdcem celého projektu Nomadic a neúnavně pracují za scénou. Prakticky na plný úvazek a zadarmo.


Co dál?

Nabídky přicházejí z překvapivých míst a v listopadu jsme měli možnost znovu vidět „Titanic – muzikál“, tentokrát na pódiu Belfastské opery. Operní společnost nás kontaktovala a nabídla věnovat výtěžek z posledního vystoupení na podporu Nomadicu. Konalo se 25. listopadu 2006 a vstupenku na tuto jedinečnou show z Broadwaye si zakoupilo sto speciálních hostů.
Následně se hosté přesunuli do hotelu Europa na charitativní večer s rautem. Čestným hostem byla náměstkyně paní starostrky, Ruth Patterson, která vyjádřila svou velkou podporu projektu.
Členové organizace chtěli uspořádat setkání, které se nakonec uskutečnilo těsně před Vánoci. Na programu byla filmová prezentace Nomadicu a diskuse ohledně inženýrské stránky projektu, a zúčastnilo se jí 60 lidí!
Během Velikonoc jsme uskutečnili naši první konferenci. Byla to velkolepá událost, odehrála se opět v hotelu Europa a přitáhlo pozornost návštěvníků i zástupců společnosti z celého světa.


Budoucnost

Roy a Kathleen byli jmenováni do funkcí v „Nomadic charitable trust“ (charitativní organizace Nomadicu), kterou ustanovil ministr David Hanson, aby dohlížela na projekt. David Scott-Beddard se stal hlavním správcem fondu a bude dohlížet na finanční dary, z nichž se bude platit rekonstrukce lodi.
Balíček první pomoci, který má zabezpečit Nomadic pro nejbližší budoucnost už je také na cestě. NPS použila část výtěžku na náhradu a opravy poničených oken na lodi a také k rekonstrukci některých prvků mobiliáře, jenž se bude nacházet na jeho palubách.
A co je důležitější, podařilo se nám vypátrat a odkoupit velké množství dřevěných panelů tvořících původní obložení zdí (ty byly z lodi odstraněny v sedmdesátých letech) a stejně tak několikero dveří, okýnek a schodišťových panelů, stolů a jediný zachovaný záchranný člun.
Týmy dobrovolníků z řad NPS a WSS pomáhaly zbavovat Nomadic nábytku ze sedmdesátých let. Ten byl posléze přemístěn do skladu loděnic Harland&wolff.
Nomadic byl nyní přemístěn do nového kotviště v Barnetově doku, který nám laskavě poskytl komisař Belfastského přístavu bez nároku na nájem a zde již byly zahájeny první záchranné práce, které mají zabezpečit stav lodi a připravit ji k otevření pro veřejnost o Velikonocích 2007.
Nomadic preservation society je nejrychleji rostoucí organizací na světě spojenou s Titanikem a není divu – má totiž něco, co všechny ostatní váže dohromady – poslední existující plavidlo rejdařství White Star Line a jediné přímé spojení s parníkem Titanic.