V roce 1907 vládly v Anglii na poli lodní dopravy dvě rejdařství, která vzájemně vedly obrovský konkurenční boj a zákazníky. Zatímco Cunard se rozhodl vsadit na rychlost a jeho lodě Mauretania a Lusitania získaly Modrou stuhu za přeplutí Altantiku v nejkratším čase, Whitestar line šel jinou cestou. Věděl, že pokusit se zlomit rychlostní rekord by znamenalo obrovsky zvýšit potřebu paliva a v tomto ohledu se plavby značně prodražovaly. Pokusil se tedy bojoval jinou zbraní – luxusem, pohodlím a velikostí. Tehdy vznikly lodě třídy Olympic – tedy nejstarší sestra Olympic, téměř autentický, avšak o něco delší a o poznání slavnější Titanic a konečně Gigantic (po katastrofě Titaniku pro jistotu přejmenovaný na skromnější Britannic – za války pak sloužil jako nemocniční loď).

Zároveň se vznikem těchto obrů se ale vyskytl jeden nemalý problém – přístaviště nebyla tak veliká, aby se do nich nová plavidla vešla. Současně se tedy začaly budovat i zásobovací lodě, které by zprostředkovaly dopravu nákladu a pasažárů mezi pevninou a „Olympicy“ kotvícími na otevřeném moři. Tak vznikl Traffic a Nomadic. Zatímco první byl poměrně skromný a sloužil přepravě pasažérů třetí třídy, druhý byl oděn do luxusu podobnému tomu z jeho velkých sourozenců...

Kýl Nomadicu byl položen před Vánoci, 22. prosince 1910 a vyrůstal v loděnici Harland & Wolff bok po boku s Olympicem a Titanicem. S délkou... a výtlakem … byl schopen pojmout až 1000 pasažérů při rychlosti až 12 uzlů. Byl spuštěn ze suchého doku na Queens islandu v Belfastu (stanoviště č. 1, Olympic měl č. 2 a Titanic č. 3) dne 25. dubna 1911. 16. května dokončil zkušební plavby na moři a 27. května byl oficiálně předán majiteli – rejdařství White Star Line. O čtyři dny později byl předán i Olympic a téhož dne byl kýl Titanicu spuštěn na vodu...

Takové kapacity jakými byli Lord Pirrie a Bruce Ismay se ocitly na Nomadicu v době, kdy i se svou sesterskou lodí Olympicem splouvaly Belfast Lough, aby se vydaly vstříc své kariéře – Olympic nejdříve do Liverpoolu, kde měl být zaregistrován, a posléze Southamptonu, domovského přístavu White Star, Nomadic do Cherbourgu ve Francii, zastávce na trase do New Yorku - tam měl vykonávat svoji službu zásobovací lodi.

Obě lodi, Nomadic i Traffic dosáhly břehů Francie 3. června 1911 (Nomadic pod vedením kapitána Boitarda) a s Olympicem se poprvé znovu potkaly 14. června 1911, kdy převážely pasažéry s jízdenkou na jeho panenskou plavbu do New Yorku. Následně se Nomadic na krátko ocitl mimo službu, poté, co se 13. listopadu 1911 srazil s Americkým plavidlem Philadelphia.

10. dubna 1912 Nomadic vyrazil z Cherbourského přístaviště se 142 pasažéry vstříc i zbrusu novému Titanicu - měla to být jeho první plavba. V té době ještě bohužel nikdo netušil, že se bude jednat i o plavbu poslední, která tak významným způsobem vejde do historie a stane se legendou. Po palubě Nomadicu se tehdy prošla řada významných osobností té doby, mezi nimi například Sir a Lady Duff Gordonovi (prateta a strýc Sira Andrewa Cosmo Lewis Duff-Gordona, osmého Baroneta Duffa z Halkinu a čestného presidenta Nomadic Preservation Society), Bejnamin Guggenheim, který když si uvědomil situaci, vyřknul památnou větu „oblekli jsme si nejlepší šaty a jsme připraveni zemřít jako gentlemani“, či „nepotopitelná“ Margaret Brown. Po katastrofě Nomadic dál sloužil Olympicu na jeho úspěšné kariéře a původní zásobovací loď White Star, stařičký SS Gallic byl v roce 1913 definitivně sešrotován.

25. dubna 1917 si Nomadic vyžádala Francouzská vláda a poslala jej do Brestu, kde od 12. listopadu sloužil skoro dva roky jako transportní loď amerického sedmého pěšího pluku. Po skončení 1. světové války se vrátil do komerční sféry, poprvé jako zásobovací loď Cunardovy Caronie dne 2. září 1919 a posléze i dalších parníků jeho flotily. V roce 1928 měl ale smůlu a byl aktérem srážky s parníkem Orinocco.

V lodní přepravě na severním Atlantiku se začaly dít velké změny. Počet emigrantů začal prudce klesat (velká plavidla tedy přišla o značnou část klientely, kterou tvořili lidé „z podpalubí“) a v rámci krize došlo ke spojení White Star Line s konkurenčním Cunardem – v roce 1934 tak vznikla Cunard-White Star Limited. Nomadic a Traffic byly prodány do rukou Societe Cherbourgeoise de Sauvetage et de Remorquage (SCSR) a Nomadic byl přejmenován na „Ingenieur Minard“ podle zakladatele nového Cherbourgského přístavu. Jeho komín byl oblečen do černé a červené barvy, stožár byl odstraněn a provedlo se i několik dalších změn pro zjednodušení pohybu přístavních můstků. Od té chvíle byl tedy uveden do provozu nový přístav, který byl prostornější, takže už v něm mohly kotvit i velké lodě. Zásobovací plavidla se užívala pouze omezeně či za špatného počasí. Nomadic byl bez práce!

18. června 1940 obsadila Cherbourgh německá armáda. Nomadic evakuoval britské vojáky a pracovníky manufaktury Amiot (továrna na letouny) na dvě nákladní lodě mířící do Brestu. Samotný se pak vydal do Portsmouthu v Anglii, kde si jej vyžádala britská vláda. Další pět let měl sloužit jako transportní loď vojínů z Portsmouthu na Isle of Wight. Po druhé světové válce se znovu vrátil do Francie, nyní již jako 35letý vysloužilec určený k sešrotování. Ale osud tomu chtěl jinak, a tak byl Nomadic 27. června 1945 zachráněn manažerem společnosti SCSR a 8. července téhož roku navrácen do domovského přístavu v Cherbourgu, kde měl projít měsíční opravou.

Ironické kličky osudu byly vůbec Namodicu až nezvykle nakloněny. Němci během války zničili nový Cherbourský přístav, čímž se zásobovací lodě znovu staly nezbytností trans-Atlantické přepravy. To byl začátek jeho slavné éry – následujících 23 let sloužil po boku těch nejlepších parníků včetně Cunardových Queen Mary a Queen Elizabeth. Společnost se vyslovila, že Nomadic byl tou nejlepší zásobovací lodí, jakou jeho „královny“ kdy měly. Svou aktivní kariéru definitivně ukončil 4. listopadu 1968 při obsluze Queen Elizabeth.

Nyní měl tedy Nomadic hrdou kariéru za sebou, byl skoro šedesát let starý a znovu se ocitl na pokraji zániku... A znovu byl zachráněn díky úsilí francouzského muže – tentokrát jím byl podnikatel Spinnewyn, který jej koupil se záměrem přebudování v obrovskou plující restauraci. 26. dubna 1969 byl parník odvlečen z Cherbourgu do Le Havru a později po řece Seině do Conflan-Sainte-Honorine. Loď byla příliš vysoká na to proplout pod některými mosty, a tak byly provedeny četné úpravy, aby mohla být nakonec ukotvena v Paříži – byl odstraněn komín, stejně jako celá horní nástavba. Loď přišla i o čtyřválcové parní stroje a několik vodotěsných přepážek, které byly sešrotovány, aby uvolnily místo pro stosedadlový sál a taneční parket. Ve stejnou dobu se ztratilo také velké množství kování, obložení, měděných, mosazných a bronzových předmětů, porcelánových umyvadel, lodní zvon a další součásti, které nebyly nikdy sepsánýy a možná se po nich navždy slehla zem.

(Společnost na záchranu Nomadicu zahájila rozsáhlé pátrání po těchto ztracených předmětech. Již bylo zachráněno několik původních ručně vyřezávaných panelů dřevěného obložení a záchranný člun, který je mimo jiné jedním z posledních dvou dochovaných člunů rejdařství White Star Line na světě. Pokud máte jakékoli informace o vybavení, které by mohlo pocházet z Nomadicu nebo dokumentaci loděnic H&W týkající se plavidla a jeho designu/konstrukce, neprodleně nás, prosím, kontaktujte. Je nanejvýš důležité, aby tyto předměty byly zachráněny a zabezpečeny jak nejrychleji je to možné)

Plány pana Spinnewyna byly větší, než jeho finanční možnosti. Brzy mu došly peníze, a tak Nomadic znovu změnil majitele – stal se jím podnikatel Yvon Vincent a byl to právě on, kdo jej nakonec uvedl do provozu. Nomadic dorazil do Paříže 17. října 1974, kdy již byly započaty práce na jeho přeměně v restaurant. Pro veřejnost byl oficiálně otevřen 26. června 1977. Kotvil přímo naproti Eifellovy věže a v následujících 22 letech se stal svědkem nesčetného množství svateb, obřadů, konferencí a koncertů. Nic ale netrvá věčně a nové Evropské regulace ustanovily, že všechna plavidla kotvící na Seině musejí procházet pravidelnými kontrolami v suchém doku, které potvrdí jejich dobrý technický stav. To bylo pro Nomadic nemožné, protože během přestaveb byl opět zvýšen natolik, že by neprojel pod mosty. Trup byl sice prozkoumán potapěči, nicméně zástupci přístavu požadovali prohlídku v suchém doku a kvůli neuposlechnutí byla Nomadicu zrušena licence. Kvůli uzavření provozu se Yvon Vincent brzy dostal do dluhu a správních obtíží. Nomadic znovu přišel o práci.

Lodi se v roce 2002 zmocnily hlavy pařížského přístavu, které se rozhodly jej přemístit do Le Havru k inspekci, takže v září opět započaly práce na odstranění nástaveb. „Svlečen“ až na člunovou palubu a vypadajíc poněkud obitě a unaveně, byl nyní 1. dubna 2003 odvlečen z Paříže a o několik dní později dorazil do Le Havru, čekajíc na svůj další osud. Pan Vincent už byl tou dobou v hluboké finanční tísni a připraven loď prodat... za 2 500 000 liber. Bez jakýchkoli nabídek a s nulou na kontě to vypadalo, že Nomadic vyčerpal všech svých devět životů a jeho osudná hodina nadešla. Výsledkem tlaku skupiny dobrovolníků nazvané „Belfast industrial heritage! (belfastské průmyslové dědictví) a mnoha znepokojených fanoušků a mnoha doporučení „French Titanic society“ (francouzské společnosti pro Titanic) však francouzské ministerstvo kultury souhlasilo dočasně (na rok) umístit loď na seznam francouzských památek.

Kathleen Neill z Belfast Industria Heritage spolu s Philippem Delaunoyem, belgickým nadšencem pro Nomadic, a několika dalšími lidmi v té době již neúnavně pracovali na jeho záchraně. Kontaktovali prakticky každého, kdo byl ochoten poslouchat, včetně místních belfastských politiků a britské vlády, ale zdálo se, že jenom hrstka z nich je ochotna riskovat svou pověst v takto odvážné akci, navíc když se jednalo o nějakou starou a polorozpadlou loď! Bylo jasné, že nezbývá, než aby se celé situace ujala veřejnost a Kathleen požádala o pomoc Johna Whita a Davida Scotta Beddarda z „White Star memories“ (vzpomínky White Star), konzultantů pro výstavy Titanicu a držitele jedné z největších Evropských sbírek předmětů z Titanicu a společnosti White Star Line. John s Davidem okamžitě zareagovali a záhy se zrodila kampaň na záchranu Nomadicu. Okamžitě byla vytvořena stránka, která mohla shromažďovat všechny, jež si uvědomili, jak důležité je, aby loď neupadla v zapomnění, jako tomu bylo u jejích sester. Jakmile si o tom lidé začali povídat, Nomadic se brzy dostal do povědomí a úřadům brzy došlo, že toto téma jen tak lehce neodezní.

Tou dobou již velice nemocný a zadlužený Yvon Vincent zemřel v březnu 2005 a právní oddělení pařížského přístavu rozhodlo o tom, že loď bude poslána do dražby a nebo případně sešrotována. Začaly se množit dopisy a e-maily z celého světa, které žádaly záchranu. Lidé slibovali finanční obnosy, aby Nomadic mohl být odkoupen dříve, než bude pozdě. První aukce se konala 10. listopadu 2005 a vyvolávací cena byla ustanovena na 500 000 Euro, ale nikdo tolik nenabídl. Další aukce se měla konat 26. ledna 2006, s vyvolávací cenou sníženou na 250 000 Euro, ale ačkoli Belfastské zastupitelstvo nabídlo 100 000 liber, veřejné fondy ještě stále nenasbíraly dost peněz, aby to dohromady stačilo. V té době už se Nomadic hojně objevoval v televizi i dalších médiích a lidé na celém světě napjatě očekávali, co se bude dít. Politici byli tázáni na jejich roli v otázce záchrany Nomadicu – nemohli přece jen tak nečinně přihlížet. Nakonec byli veřejností prakticky zahnáni do kouta. V den, kdy definitivně proběhla aukce, byl na seznamu jeden kupující – oddělení pro kulturní rozvoj (součást výkonné moci v Severním Irsku) – s nabídkou 171 320 liber a loď byla potřetí zachráněna před šrotovištěm. Byl to ohromný úspěch a Nomadic se tak měl po době dlouhé téměř jedno století vrátit zpět na svou rodnou hroudu.

Ještě několik měsíců zůstal v Le Havru, kde proběhly inspekce a přípravné práce předcházející jeho transportu zpět do Belfastu. Bylo zjištěno, že navzdory 95 letům existence je trup lodi ve velice dobrém stavu. Z hlediska bezpečnosti ale měla být loď transportována za pomoci speciálního prámu. Zakázku na transport dostaly firmy Anchor Marine a Hammer Marine Services, mezinárodní společnosti, které se specializují na tento typ lodní přepravy. 12. července 2006 byla loď naložena a o tři dny později konečně ukotvena v docích jejího stavitele Harlanda & Wolffa v Belfastu. Ocitla se tak znovu na místě, kde se v roce 1911 rozloučila s těmi, jenž ji postavili. Po 95 letech, 1 měsíci a 19 dnech...

Oficiální přivítání se uskutečnilo 17. července 2006 na Queens quay za účasti ministra pro kulturní rozvoj a široké veřejnosti. Nyní by loď měla projít kompletní rekonstrukcí, která ji navrátí do původního stavu z doby největší slávy. Je neocenitelným příkladem průmyslové vyspělosti počátku dvacátého století, chloubou města i stavitelů. Je poslední lodí svého druhu, připomínkou zlaté éry parního stroje, která dávno pominula... ale ne úplně.